Jak vznikají kroupy

Kroupa potřebuje dvě věci, které běžná přeháňka nemá: bouřkový oblak s velkou vertikální mohutností a hlavně dostatečně silný výstupný proud. Ten je totiž jediné, co ji dokáže udržet nahoře dost dlouho na to, aby vůbec vyrostla.

Nahoře v oblaku je spousta přechlazené vody — kapek, které mají teplotu pod nulou, ale ještě nezmrzly, protože nemají na čem. Jakmile na ně narazí drobný ledový zárodek, okamžitě na něm namrzají. Kroupa tak neroste tím, že by se nabalovala ze sněhu, ale tím, že do sebe cestou sbírá kapku po kapce a ty na ní tuhnou.

Rychlost toho namrzání dává kroupě její vrstvy. Když je zárodek v prostředí, kde voda tuhne okamžitě, uzavře se do ledu i vzduch a vrstva vyjde neprůhledná, mléčná — tomu se říká suchý růst. Zamrzá-li voda pomaleji, stihne se rozlít do hladkého filmu a vrstva je čirá; to je růst mokrý. Vrstvy v rozříznuté kroupě jsou tedy záznam podmínek, kterými prošla, ne počítadlo výletů nahoru a dolů, jak se často říká.

Padat začne v okamžiku, kdy je tak těžká, že ji výstupný proud neudrží. Odtud plyne pravidlo, které dělá z krup dobrý ukazatel síly bouřky: čím silnější proud, tím větší kroupa se v oblaku stihne udržet. Velká kroupa je tedy přímý důkaz mimořádně silného výstupného proudu, ne náhoda.

Cestu dolů ale ještě nemusí přežít celá. Pod nulovou izotermou, kde jsou teploty nad bodem mrazu, začne kroupa tát, a menší se cestou k zemi rozpustí úplně. Proto v teplém dni doletí až dolů jen ty největší — a proto tatáž bouřka může na kopci shodit led a o pár kilometrů níž jen vodu.

Běžně mají kroupy v průměru od 5 milimetrů do 5 centimetrů; cokoli menšího než 5 mm se označuje jako krupky. Rekordní kus spadl v roce 2018 v Jižní Dakotě a měřil 23,6 centimetru.

Na radaru se jádro schopné krup pozná podle velmi vysoké odrazivosti — fialová a bílá na stupnici. Jistota to není, protože radar měří odraz, ne led jako takový, ale platí, že čím vyšší hodnota, tím spíš jde o kroupy než o samotný liják.